Další z fotovýletu jsem si naplánoval na vrch Plešivec. Vypadalo to na nádherný západ slunce a tak jsem toho chtěl využít. Fotobatoh je více méně pořád připravený a tak jsem po práci vyrazil. Byl jsem překvapený už jen z pohledu na mapu, když jsem zjistil, že pokud chcete fotit České středohoří, tak se zase tak moc nenajezdíte, protože de
facto je to vše (nebo ne vše, ale …) na kousku země České. Takže jsem jel stejným směrem, jako při předchozím výletu s Michalem.
Za Litoměřicemi jsem si vyhlédl plácek k zaparkování, přezul boty, vzal lahev s vodou a vydal se po turistické značce pod vrchol. Tam jsem se měl napojit na další stezku, která mě měla dovést nahoru a tady hned přišel první zádrhel … stezku jsem tak nějak v tom bujném porostu prostě přehlédl. Ano, i já, druhým jménem Rambo se občas halt zmýlí :D.
Nevadí – všechny cesty vedou do Říma a ty moje na vrchol, ať už ze západu, jihu nabo dookola, řekl jsem si, vykasal rukávy a šel hledat stezku. Bohužel mi příroda až tak úplně nevyšla vstříc. Cca po 10-ti minutách chůze k té „zaručen tam musí ta stezka být“ se přede mnou otevřelo první z několika kamenných polí, které jsem měl ten den ještě potkat. Že narazím na kamenné pole by nebylo až tak nejhorší, pokud by neutlo tu cestičku, na které jsem byl a já nestál asi na 15ti metrovém srázu, ze kterého nebyla jiná cesta než zpět. No, chvilku jsem laškoval s myšlenkou, že to přeci jen risknu, ale dobře jsem udělal, že jsem to vzdal, otočil se a jal se vracet. Neveřili byste, že i když jdete ve svých stopách zpátky, stejně dojdete na jiné místo 🙁 – a to už jsem začal být lehce nervózní, protože kdo fotíte západovky, tak víte, že musíte být na místě PŘED západem slunce a nikoliv po. No a pohled na mé hodinky mě začal trochu znervózňovat. Začal jsem tedy kýženou stezku hledat ještě intenzivněji, ale potvora se schovala a když jsem teda podle GPS byl asi půl kilometru za stezkou, nastalo řešení ve stylu výše jmenovaného jedince Johnyho. Udělal jsem vlevo v bok a začal stoupat přímou cestou k vrcholu. Bylo to fajn, tak vysoké maliní a kopřivy jsem viděl naposledy ve filmu Jurský park. Do toho se mi poje … pokazil zip na báglu a tak mi to váha stativu pořád rozepínala, stativ mě mlátil do hlavy a do prstů se zařezávala váha dvoulitrové lahve s vodou, kterou jsem nemohl zahodit. Ad jedna nedělám bordel v přírodě a ad dva jsem ji kurňa potřeboval. Jo, kdyby náhodou nějakej chytrák namítal, že jsem mohl dát flašku do báglu, tak nemohl. Nevejde se tam 🙁 – Sluníčko už pomalu nabíralo barvu, kvůli které jsem celou cestu podnikal a já byl tak v půlce svahu. Jediný, co mě uklidňovalo byla skutečnost, že jsem nemohl ublížit žádné zvěři, protože na moje funění mi v dáli odpovídala chemička v Ústí. Asi. Nebo to bylo jen v mých uších, ale neberte mi iluze. 3lapu kolmo, šlapu a ejhle – zase kamenný moře !!! – viz foto dole z mobilu. Ale jako krááááva. Jen některý dobrák vytyčil stezku přes něj, tak to bylo veselejší – a hned za ním byla stezka !!! Takovou jsem měl radost, že ji nepokazilo ani zjištění, že jsem od vrcholu asi 10 metrů. No, když už jsem tam byl, lezl jsem dál, abych zjistil, že kvůli focení se musím vrátit na kraj toho kamenného pole. Tak jsem se otočil a šel. Vybral jsem si krásné místo a dřepl si na zadek.
……………………………………………………..
……………………………………………………..
…………………………………………………….. Divadlo začínalo.
Ahoj zase příště !
